nemám v úmyslu pouštět se do sporů, hádek ani nikoho urážet či přesvědčovat o své pravdě. Prosím, respektujte můj názor tak, jako já budu respektovat ten váš. Rád bych se s vámi podělil pouze o svůj vlastní pohled na věc — osobní zkušenost člověka, který „přestal věřit“.
O hermetismu, astrálu a změněných stavech vědomí jsem se dozvěděl už jako náctiletý. Tato témata mě tehdy hluboce zasáhla a skutečně změnila můj život k lepšímu, přestože jsem byl jen nadšený teoretik. Díky nim mi můj život začal dávat smysl. Vždy jsem se snažil ke všemu přistupovat kriticky — ať už šlo o vědu, názory, nebo politiku. Změněné stavy vědomí mi ale nakonec zamotaly hlavu natolik, že jsem své kritické myšlení upozadil a slepě šel za novým cílem.
Během více než dvaceti let jsem nasbíral spoustu literatury, účastnil se meditací, hypnózy, reiki i intenzivních holotropních sezení. Absolvoval jsem také kurzy Přechod Bránou I a II. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří o sobě tvrdili, že komunikují s duchy nebo anděly, vykládají karty, léčí, nebo pořádají duchovní kurzy a semináře. Upřímně řečeno, vždy jsem měl určité pochybnosti o tom, co o sobě tito lidé prohlašovali. Nechtěl jsem si to však připustit — znamenalo by to totiž rozbití mého ideálního obrazu světa: představy, že smrtí nic nekončí, že má smysl být dobrým člověkem a že jednou každý prozře a pochopí.
S odstupem času ale mohu říct, že většina z těch, s nimiž jsem se setkal, nějakým způsobem klamala nebo manipulovala lidmi kolem sebe. Nechci zde však psát o druhých, ale o zlomu, který přišel před pár lety a obrátil můj život naruby. Vše, v co jsem věřil, se rozplynulo a já si bolestně uvědomil, jak naivní jsem byl. Dospěl jsem k přesvědčení, že všechno se děje pouze v naší mysli — a nic, co by mohlo existovat mimo tělo, neexistuje.
Domnívám se, že první věc, kterou by si měl každý uvědomit, je ta, že astrální projekce nebyla nikdy vědecky prokázána ani doložena žádným ověřitelným testem. Na rozdíl třeba od lucidních snů neexistuje jediný důkaz, že mysl dokáže opustit tělo. Dnes mi přijde zvláštní, že mi to dříve nepřipadalo podezřelé. Přestože jsou na světě statisíce, možná miliony lidí, kteří tvrdí, že dokážou astrálně cestovat, nikdo z nich se dosud nepokusil o skutečné vědecké ověření. A přitom si dokážete představit, co by takový důkaz znamenal? Byl by to objev tisíciletí — potvrzení existence duše, posmrtného života a jiných světů mimo naši fyzickou realitu.
Bolestné prozření přišlo až ve chvíli, kdy jsem se seznámil s DMT komunitou a s touto látkou samotnou. DMT (dimethyltryptamin) je přírodně se vyskytující psychedelická látka, která se v malém množství tvoří i v lidském mozku. Zkušenosti, které s ní lidé popisují, jsou překvapivě podobné zážitkům známým z takzvané astrální projekce – často zahrnují pocit oddělení od těla, ztrátu ega, vnímání jiných dimenzí, setkání s nefyzickými bytostmi, hlubokou euforii nebo pocit splynutí s „božským principem“. Rozdíl je však zásadní – všechny tyto prožitky vznikají výhradně v mysli člověka. Mozek dokáže v tomto stavu vytvářet neuvěřitelně realistické obrazy a pocity, které působí skutečněji než běžná realita. Právě díky tomu si mnoho lidí DMT zážitky vykládá jako důkaz existence jiných světů, i když ve skutečnosti jde o výsledek hluboké vnitřní aktivity vědomí. Některé výzkumy naznačují, že DMT se může v mozku člověka přirozeně vytvářet i ve zvýšené míře — například v extrémních situacích, při zážitcích blízkých smrti nebo v hluboké narkóze. To by mohlo částečně vysvětlovat, proč lidé v těchto stavech popisují podobné vize a pocity jako ti, kteří s DMT experimentují vědomě. Právě tato zkušenost a nové poznání mě přiměly přehodnotit názor, který jsem po mnoho let považoval za neotřesitelný a za svou životní ideu.
Proč bych tedy po všech těch letech a zkušenostech měl věřit lidem, kteří se označují za „cestovatele“, „léčitele“ nebo „šamany“? Vždy, když jsem položil nějakou kritickou otázku, následovaly výmluvy – že prý mám blok, že tomu dost nevěřím, nebo že ještě nejsem „připraven“. Jenže víra sama o sobě nestačí. Nestačí přijímat tvrzení jen proto, že znějí duchovně nebo slibují hlubší smysl. Je potřeba zůstat kritický, i když je to nepohodlné. Dokud někdo – a stačil by mi jediný člověk na světě – neprokáže skutečnou schopnost oddělit vědomí či duši od těla způsobem, který bude ověřitelný, nemohu už věřit.
PS: Text mi pomohla upravit AI, aby to nebylo plné chyb a více to dávalo smysl
