Po dlouhé době zase pěkný den ve spolek... Zase vám do debaty vlítne nějaká ženská ... warning, hodně dlouhý příspěvek
Takže... ahoj, LS. Jak už ti někdo řekl - ty hledáš únik ze světa. To je cool, všichni to děláme nebo jsme to někdy dělali. Já taky. Nic se ti nedaří, svět je fuj, všude násilí, vraždy, neupřímnost, lži - všichni toužíme po ideálním světě, po Utopii, a není na tom nic špatného. Samozřejmě, že chceme být šťastní.
Chceme utéct a nechat to tu tak, jak to leží a běží, sami chceme pro sebe to nejlepší. Popravdě ano, myslím, že všichni, kteří ti tu odpovídají, naprosto chápou tvé vnitřní rozpoložení, protože každý, kdo si začal s podobnými věcmi, se do takového stádia dostal, dostane nebo v něm zrovna je.
Takže - útěk není řešení. Kéž by bylo, ale není.
Chceš zavřít oči, utéct do světa plného světelných a nádherných bytostí, radosti, létání - a nechat za sebou tenhle svět. Už se ti rýsuje, proč ti to AC nejde?
Nejde ti proto, že jsi už zavrhl všechno, co bys mohl TY pro tenhle svět udělat, aby byl lepší. Válíš se ve srač... (pardon), čekáš, kdy tě někdo zvedne, umyje, obleče, a nenapadne tě vzít kýbl s vodou, kleknout na kolena a drhnout.
Chceš lepší svět? Super! Udělej ho! Nic ti nebrání, nikdo ti to nezakazuje. Všichni jsme občas na dně - ale v tom momentě se musíš rozhlédnout, jít se projít do parku, podívat se na modrou oblohu, na rozkvetlé stromy, na hrající si štěňata a přiznat si, že tenhle svět není JENOM plný násilí, ale že je tu i spousta krásy - jen ty ji prostě nechceš vidět, protože jsi se zafixoval na svůj vlastní únik. Tyhle věci ti už nedělají radost? Špatně, měl by ses to zase naučit, je to skvělá dovednost. Vzpomeň si, jak jsi byl jako dítě šťastný, když jsi běžel po parku, pak se svalil do trávy a cítil se úžasně. Byl to skvělý pocit, že? Ten tě v astrálu nenaučí, na ten pocit si musíš vzpomenout už tady. Astrál tě nenaplní štěstím - i kdyby ses tam nakrásno dostal, neudělá ti to takovou radost, protože už si pocit absolutního štěstí ani nepamatuješ.
Zavíráš oči, sedáš si do kouta a čekáš, kdy tě někdo vezme za ruku a řekne: Pojď, dovedu tě do ráje, a ty pro to nebudeš muset hnout prstem. Že ne? A co myslíš, že je to tvoje "vytáhněte mě někdo do astrálu, prosím!"?
Chceš sám utéct, ale ani tě nenapadně zlepšit svět teď a tady. Až ho zlepšíš, budeš moct jít dál - a víš co, už se ti možná ani nebude chtít, protože najdeš naplnění právě v tom zlepšování. Na tomhle světě nejsi proto, abys tu trpěl, jsi tu proto, aby ses učil a hrál si, třebaže to zní paradoxně.
Odpověz si - hraješ si vůbec někdy? Nebo jen sedíš v šedi dní a čekáš na vysvobození? Chodíš do přírody, máš přátele, máš nějaký koníček (i když třeba bizarní - maluješ, zpíváš? Nebo ti to připadá moc nemužné?), psa, kočku? Nebo třeba přicházíš na tajemství věků (historie, pro mě za mě studium kabaly, magie, tarotu,...)? Vedeš skauty
? Píšeš knihy? Snažíš se vůbec zlepšit tenhle svět, nebo jen sedíš, koukáš a kňučíš? Zpříjemnil jsi dneska nějaké slečně na poště den tím, že jsi se na ni usmál? Pomohl jsi sousedce s nákupem? Okřikl kluky týrající kotě?
Až dokážeš svůj život naplnit, nebudeš AC ani POTŘEBOVAT... a jednoho dne přijde samo, a ty budeš rád, podíváš se na svůj život a řekneš si: myslím, že jsem něco dokázal...